jdi na obsah

Dark Nebula - Robotic Tongue

Dark Nebula @ Robotic Tongue (Digital Psionics Records 2004)

1. Bugz me
2. Phenomonology
3. Fire Offering
4. Toxic Reality
5. Structural Failure
6. Sajuuk Khar
7. Hyperspace Core
8. Hordes of the Nebula
9. Sea of Turbulent Sound

Když jsem slyšel první album "100% Pure Not Human Brainwater", od australského DJe Luna Orbit (Dark Nebula), vydané v dubnu 2001 u německého labelu Nephilim Records, byl jsem nadšený @ tehdy se o to zasloužily zajímavé zvuky, rychlý beat a hutná basa, to vše v neotřelé podobě.
Nebulův druhý počin The 8th. Spere (Digital Psionics Records 2003) byl rozhodně mílovým krokem kupředu a uvrhnul tak první desku v zapomnění nedokonalosti.
Dnes se až na několik oblíbených skladeb dívám na minulou tvorbu Luna Orbita jako na pokusy s chemickými prvky, přičemž finální složení látky bylo dovršeno až nyní albem Robotic Tongue (pokud nebudu počítat s tím, co přinese budoucnost). Dark Nebula patřil a stále patří mezi několik málo interpretů s natolik specifickou tvorbou, že z deseti skladeb od různých tvůrců na 99% vytipujete toho správného.
Robotic Tongue vyšlo v listopadu 2004 jako čtvrté Dark Nebulovo album tentokrát na domovském labelu Digital Psionics Records, které zastřešuje interprety jako je Scatterbrain, Kluster, Xatrik… Label Digital Psionics sídlí stejně jako již přes deset let hrající DJ Luna Orbit v australském městě Byron Bay. Založili jej v prosinci 1998 právě DJ Luna Orbit spolu s Lukem Psywalkerem.
Dark Nebula spolupracuje s dalšími umělci, např. Scatterbrain nebo Texas Faggott, nemluvě o množství tracků vydaných na nejrůznějších labelech. Nejnovější takový počin připravuje Dark Nebula společně s Klusterem @ jejich track Round and Round vyjde v nejbližších dnech na nové kompilaci Ctrl-Alt-Delete od švédského labelu Stoneage Records. A ještě jedna zajímavost: Dark Nebula se věnuje také ambientní tvorbě, jeho v tomto směru debutové album vyjde v únoru 2005 na australském labelu DemonTea Records. Ambientní projekt DJe Luna Orbita dostal samozřejmě vlastní název @ Orbit Constructions a první deska se bude jmenovat Androneda.
Ovšem dost teorie a letopočtů a přejděme k poslední Nebulově tvorbě!

První track Bugz me nastupuje v klasicky nebulovském stylu: mumlavá basová linka a dutý buben. Skladbu provází řehtání koně, smích, následuje kostelní ruch v podkresu skladby a pak horda příjemným mlaskavých a prskavých zvuků. Průvodním motivem, který Bugz me dělá tak specifickým je sampl elektrické kytary. Zprvu mi byla nepříjemná, říkám si, nebýt kytarky, je to slušné umělecké dílko, prostě se tam nehodí. Asi až po čtvrtém poslechu jsem jí přišel na chuť a zjistil, že do skladby prostě patří.

Phenomonology se rozjíždí jakoby nic, pomalý beat, utahaná unavená basa, jenže po chvilce (jak se dalo samozřejmě čekat) to opět nebulovsky sviští. Track je pestrý na zvuky a zvukové efekty, do toho podklad, který neúnavně brumlá. Nechybí ani gradování samplu, což v kombinaci s basou je hodně nakopávací. Super nájezd v půlce skladby s melodickým samplem discozpěvu a opět basa tvrdí muziku, doprovázená bicími, hi-hatkami a dostatečným množstvým zvuků, Skladbička jede, dobře se poslouchá, není přeplácaná.

Basa, beat, samply smíchu a krátké kovové zvuky, jako když pošahané čertisko přikládá uhlí do pekelného stroje a mlátí všude kolem sebe, to je Fire Offering. Jasně, že "písnička" jede a v momentě, kdy track nabírá na příjemné melodičnosti se Michal David kroutí za mikrofonem a zpívá tragický příběh o tom, jak mu vypadl hlas, zkovověly tváře a z náhle zmrzlých hlasivek se linou jen proudy technického mrazivého prskajícího žalu. Nuly a jedničky. Nic víc. Dokonalé. Je to melodie, kterou slyšíte v desítkách různých variací, ale zde to vůbec nevadí, v novém provedení zkrátka okouzlující! Pějící kov pro tisíce kovových součástek, které jsou v kovovém hledišti, v momentě, kdy ze světa zmizel lidostroj.

Dobře zvolený tracklist způsobil, že následující skladba Toxic Reality začíná podobně příjemně depresivním úvodem, do nějž přitečou Mumlavské vodopády. Jen si nejsem jistý, zda jsou z Krkonoš, ale spíše z basonoš. Dost dlouho opakující se samply vystřídá v pravý čas táhnoucí se meč, který se při rozmachu začne roztékat, prodlužovat a vlnit, září roztavenou ocelí tak, že je z něj dlouhá rudá čára a jeho oranžová špička se teprve po dvou minutách vkusně rozptýlí mezi orchestrální plazmu z úvodu skladby. Množství dalších pekelných ruchů mě ujistí, že realita je hodně toxická. Následuje odmlka, která mi kytarovým samplem připomene pouťový úvod skladby Mi Loony Um od Hallucinogenu. Na závěr jěště kratičký taneček v našláplém stylu a skladba končí opět veselkou v podání zmutované elektrické kytary.

Pátý track Structural Failure na mě budí dojem westernové atmosféry. Mimochodem je to velmi podařená skladbička. Hlášky velké bílé matky klekí Petry, jejíž milosrdný obličej se zjevuje nad prérií v obřích rozměrech provází výstřely desperádů… Proti nim se řítí davy rudokožců neúprosně dusajících v pravidelném rytmu na svých ořích. Ovšem když nastoupí krásně zoufalá melodie, připomínající vzdáleně jednu z dávných hitovek od 2 Unlimited, čeká nemilé překvapení na nevinné kočovníky, kteří se svými vozy táhnou prérií a nic netuše se ocitají uprostřed bitvy. Melodie vznášející se v dusnu a prachu nad bitevním polem je doslova ubíjí a když se v tracku opakuje potřetí, zatínám pěsti a v mysli vyvstane jen prosté "GO"!

Sajuuk Khar naváže v rychlosti a neúprosnosti na předchozí děj bezprodlení. Jen se odehrává v jiném století a v jiném světě. Do trsajícího bítu totiž zní chrámové zpěvy, mezi mnichy poletují fosforoví mutantíci podobní světluškám, jen jsou o něco větší a zanechávají za sebou dlouhé svítivé ocásky. Nastupuje geniální prskající melodie, podporovaná neúprosným bítobasem. Tančím vším a ještě vnímám všemi smysly to elektronické splynutí nástrojů. Minutka nudy a pak zase melodie, tanec a ten krásně nepříčetný ujíždějící a podlézavě měktavý zvuk až do konce skladby. Fakt povedené.

Trochu "dutá" prázdná basa provází sedmou skladbu Hyperspace Core. K srdci mě nepřirostl ani sampl kozy, která se nechtěně napásla místo zelené travičky zelené marihuany a teď z toho zvrací. Chudinka. Ani ostatní zvuky skladbu nevylepšují a s temnotou koketující melodie "táádáá" mi nepřijde nikterak objevná ani po melodické stránce, ani po stránce jejího zpracování. Track mi navíc po celou dobu přijde stejnavý, nic extra zábavného se v něm neděje.

Hordes of the Nebula začíná písmenky z abecedy, kterou odříkává pekelný hlas a vzdálenými výstřely s hlubokou ozvěnou. Do toho nastoupí hutná basa a rychlý beat. Poletující zvuky, ruchy a šumy a nekompromisní našláplost způsobují, že se cítím příjemně. A to i přesto, že je skladba poměrně jednotvárná, je "vyrobená" tak, že zaujme a kýve vám s nohou až do konce, aniž byste pocítili potřebu zbavit se jí klepnutím na dvě šipečky na ovladači. Je to díky vhodně zvoleným zvukům, které nejsou přeplácané, ani nepříjemně vřískající a díky nadulému hutnému podkladu.

Krásný úvod přisoudil Dark Nebula poslednímu tracku Sea of Turbulent Sound. Starý gramofon úpí na lodi, na jejíž palubě tančí desítky snobů v nádherných róbách a vůbec nic netuší. Přidává se nekompromisní podklad a zase pařba. Začátek mě tak uchvátil, že mě mrzí, že jeho motiv byl použit podruhé až na konci skladby. Ale jak se říká, hezkého poskrovnu, alespoň se to neoposlouchá. Track je však mezi začátkem a koncem naplněn dostatečně kvalitní hmotou a o kulturní zážitek je postaráno.

Album je jednoznačně nejvyzrálejší ze všech čtyř nebulovských dlouhohrajících desek. Konečně jsou ve správné míře využity hi-hatky, které mi tolik chyběly na předchozích deskách a progresivní úder - hodně dřívějších Nebulových skladeb bylo sice našláplých, ale svým způsobem prázdných. Na novém albu je tento nešvar odstraněn a my se můžeme zakousnout s plnou vervou do zvukových kreací, prskajících šelestů, tajemných melodií a nekompromisního beatu, které Dark Nebula tak dobře umí a vždy uměl. Nebojím se říct, že jeho specifický sound vykrystalizoval k nebulovské dokonalosti. A trochu mě to překvapilo. Jeho předposlední deska The Dark Files (poskládaná jak ze zbrusu nových tak i starších tracků, které vyšly buď na různých kompilacích, nebo např. track The Wasteland vyšel pouze na vinylu jako EP v roce 2001; tato deska byla vydána v květnu 2004 u italského labelu Inpsyde Media) mě totiž díky experimentům s basovou linkou moc nenadchla (až na tři výjimky). Takže jsem i po vydání třetího alba považoval za všeobecně nejlepší počin jeho druhou desku The 8th. Sphere. Situace se ale změnila, první příčka jednoznačně patří poslednímu výtvoru Robotic Tongue - je temné, rychlé, nekompromisní, zajímavé, poslouchavé, propracované, taneční.

Nejlepší tracky podle mě jsou 2, 3, 5 a 6 a v těsném závěsu i ostatní.

31.12.2004 | zaurus | magazín